Škola (sem se koukni)

https://diktaty.ewa.cz/diktold/

Předpony s, z, vz

Předložku s píšeme u slov, která se pojí:

• se 7. pádem (kým, čím)s kamarády, s tetou a strýcem, s dobrou náladou, s vodou v lahvi,
  s tebou
• se 4. pádem (koho, co) – v zastaralých knižních výrazechbýt s to ho překonat, nejsem s to ti odpovědět, kdo s koho – to se uvidí

Předložku z píšeme u slov, která se pojí:

• s 2. pádem (koho, čeho)ovoce z naší zahrady, spadl z višně, strach z učitele, radost z úspěchu

Předponu s- (se-) píšeme u slov, která:

• vyjadřují směr dohromadysběr (sbírat), schůze (scházet), shluk, stočit, shromáždění, sbalit
• vyjadřují směr dolůshodit, stáhnout, snést, strhnout, spadnoutshlédnout z kopce dolů, ALE zhlédnout se (ve svém idolu, v zrcadle, v emo stylu), vzhlédnout nahoru (k obloze, k vyššímu člověku)
• vyjadřují směr z povrchu pryčstírat, sfouknout, sprovodit (ze světa), svléctslíbat rtěnku (setřít ze rtů líbáním), ALE zlíbat celou tvář
• jsou dána ustáleným pravidlemsbohem, skončit, strávit, spropitné, shnít, skonat (zemřít)

Předponu z- (ze-) píšeme u slov, která:

• vyjadřují změnu stavuztloustnout, zhloupnout, zpozornět, zplesnivět, zčervenat, ztaťkovatět
• vyjadřují dokončení, výsledek děje nebo činnostizkazit, ztroskotat, zvadnout, zkalit, zkonstruovat
• jsou dána ustáleným pravidlemzkoušet, zkoumat, způsob(it), zpěv (zpívat, zpěvák), zpověď, zpytovat, ztráta (ztratit), zřídit, zčásti, zleva, zpět, zblízka (z blízka), zdaleka
  (z daleka), ztuha, ztěžkastátní správa, spravovat majetek (mít jej na starost), spravit auto (uvést do provozu, odstranit závadu), ALE zpráva (informace), zpravit (informovat)
  
  stěžovat si (naříkat), ALE ztěžovat si život (komplikovat)
  
  sběh lidu, ALE válečný zběh (uprchlík, dezertér)
  
  skroutit (splést dohromady), ALE zkroutit (překroutit)
  
  sužován hlady (trápen), ALE zúžená silnice (od slova úzká)
  
  slevit ze svých požadavků, sleva zboží, ALE zlevnit zboží
  
  strhat z někoho šaty, ALE ztrhaný výraz (uštvaný)
  
  sbít prkénka, stlouci dřevené krmítko (přibít k sobě, zhotovit), ALE zbít soupeře, ztlouci zloděje

Předponu vz píšeme u slov, která:

• vyjadřují směr vzhůru (v doslovném významu i přeneseném slova smyslu)vzpřímený, vznešený, vzletný (verš), vzpažit, vzchopit se, vzrůst
• jsou dána ustáleným pravidlemvzpomínka, vztek, vztah

Vyjmenová slova

B: být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav

F: fyzika

L: slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, plýtvat, lýko, lysý, lyže, lýtko, pelyněk, vzlykat, slynout, plyš, plytký, vlys, Lysolaje, Volyně

M: my, mýt, hmyz, myslit, mýlit se, myš, hlemýžď, mýto, mýlit, mykat, zamykat, smýkat, dmýchat, chmýří, nachomýtnout se, mys, Kamýk, Litomyšl

P: pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, čepýřit se, zpytovat, pýřit se, pykat, pýr, Pyšely

S: sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sysel, sýček, syčet, sypat, Syneč, Bosyně

V: vy, vykat, vysoký, vydra, výr, zvykat, žvýkat, výt, výskat, povyk, výheň, vyžle, Výtoň, Vyškov

Z: brzy, jazyk, nazývat, Ruzyně

1 Co to jsou vyjmenovaná slova

Jsou to domácí (výjimečně i zdomácnělá: lyže) slova, v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. (pravopisně) obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených nebo příbuzných. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátkai Sirovátka, Zima i Zyma; Solopysky i Solopisky apod.

Upozorňujeme, že řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí ÚJČ, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena jen výběrově; těch, v nichž se píše y/ý,je více.

2 Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v základech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova na f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika, popř. i chlorofyl, stafylokok a složeniny s fyto-. Obojetnost f se nevztahuje pouze k základům slov domácích, ale projevuje se např. v koncovkách (grafy, žirafy x v kafi).

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlař, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl, mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, vymycovat), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely, Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (‚pták‘), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný atd.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

3 Původ a první přehledy

Původ vyjmenovaných slov je třeba hledat ve staré češtině, viz kapitola Z historie českého pravopisu. Vyjmenovaná (dříve též vyňatá)slova jsou domácí slova, v jejichž kořenech se po pravopisně obojetných souhláskách píše y/ý. Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny y a i je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti y – i mizí již v době husitské, ale v grafice je y – i zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním jejich výčtu už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y.

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993), jejich výčet můžete nalézt právě tam. V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témže místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn ... poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn ... a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha ... se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v rejstříkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout,netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý- (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati ..., poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat ... bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati ... jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej... Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Přehled vyjmenovaných slov z platných PČP je uveden v bodě 2.

4 Etymologie některých slov

4.1 mlít a mlynář

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Důvodem je rozdílný původ těchto slov. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el(mleti) a zdloužení slabiky na lé (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třítz praslovanského *terti.

4.2 mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci; pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci; snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je původně varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se v knižních spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úslovívymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouzemetat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou zdánlivě vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

4.3 pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění; podle etymologického slovníku je původ slova ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu),odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slova pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

Příruční slovník jazyka českého (díl IV., část 2, 1944–1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 mají jen pykat (bez vysvětlení významu). Slovník spisovného jazyka českého (1960–71) slovesa pykat a pikat rozlišuje stejně jako současná Pravidla.

4.4 pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z dnes již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Dnes je pýchavka uváděna mezi slovy odvozenými od podstatného jména pýcha.

4.5 vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. (V současnosti se pro rasu maďarského ohaře někdy užívá označení vyžla.) Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

4.6 ližiny

S tímto slovem, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např.: Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Dodává se se střešními ližinami, takže značná část nákladu může přijít i na střechu. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např.: Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ve starším a podrobnějším PSJČ najdeme ještě další významy – označovaly se tak i trámce, které se kladou na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.   

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s -i, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda – v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚vlastně to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ líhu definuje jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají podle Machkova slovníku spojitost se slovesem ležet – léhat/líhat (srov. běžet – běhat – vybíhat). Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat – to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžička (výraz *lyžina zdrobnělinou není).  

4.7 lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování motýlališaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъs významem ‚špatný, zlý‘– kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle Příručního slovníku jazyka českého z let 1937–1938, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941 najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu s měkkým i.

4.8 sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v tehdejším vydání Pravidel českého pravopisu opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus / sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

5 Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i, y doplnit do věty Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo(obydlí). Přišel silný vítr a obě b-dla spadla. Věta dává smysl pouze ve své zvukové podobě – můžeme ji bez problému vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně  ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo.

Vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova

Hlásky

Tvoření slov

Skupina souhlásek vznikající při odvozování slov

PŘEDPONY:	nad-
	od-		Píšeme vždy stejně,
	před-		i když výslovnost
	pod-		splývá nebo je jiná.
	roz-
	bez-
	ob-

Předpony vz-, s-, z-

Psaní i/y v příčestím minulém

Psaní velkých písmen

Psaní ú, ů, u

Tvarosloví

Slova rozdělujeme na:
podstatná jména
přídavná jména		slova
zájmena		ohebná
číslovky
slovesa
příslovce
předložky		slova
spojky		neohebná
částice
citoslovce

Podstatná jména

Přídavná jména

Zájmena

Slovesa

Příslovce

Předložky

Spojky

Částice

Citoslovce

Synonyma

Homonyma

Antonyma

Skladba

Souvětí podřadné

Souvětí souřadné

Souvětí složité

Interpunkce

Psaní a výslovnost slov přejatých

Sloh

Projevy mluvené a psané

Slovanské jazyky

Rovnoběžník

O = 2 · (a + b) S = a · va

dělení :

kosodélník	kosočtverec
obdélník	čtverec

Čtverec

O = 4 · a S = a2 = a · a

Obdélník

O = 2 · (a + b) S = a · b

Lichoběžník

O = a + b + c + d

rovnoramenný

Kruh - kružnice

O = p · d = 2 · p · r S = p · r2 S - střed r - poloměr d - průměr t - tečna s - sečna

Thaletova

Množina vrcholů pravých úhlů všech trojúhelníků s přeponou AB je kružnice k s průměrem AB s vyjímkou bodů AB.

Hranol

šestiboký	čtyřboký	trojboký

Krychle

	S = 6 · a2 = 6 · a · a
	V = a3 = a · a · a
	u = a ·

Kvádr

S = 2 · (a · b + b · c + a · c)

V = a · b · c

Válec

S = 2 · p · r · (r + v)

V = p · r2 · v

Kužel

S = p · r · (r + s)
V =		· p · r2 · v

komolý
S = p ·(		+  ) + p · (r1 + r2) · s
V =		· p · v ·	(  +  r1 · r2   +   )

Jehlan

S  =  a · b  +  a · g  +  b · h
V  =		· a · b · v

komolý
S  =  a2  +  b2  +  2 · (a  +  b) · h
V  =		· v · (a2  +  a · b  +  b2)

Koule

	S = 4 · p · r2

Úhly

Goniometrické funkce

	sin a =
	cos a =
	tg a =
	cotg a =

a	sin a	cos a	tg a	cotg a
30°
45°			1	1
60°
90°	1	0		0

Jednotky délky

Jednotky obsahu

Jednotky objemu

Jednotky hmotnosti

Jednotky času

Úhel

1°   =   60'

1 stupeň   =   60 minut

1 minuta   =      stupně

Vysvětlivky

Aritmetika

Fyzika

Biologie člověka

Tvar Země

Z vesmíru se jeví Země jako koule.

Ve skutečnosti je na pólech zploštělá, její tvar označujeme jako zemský elipsoid.

 

 

Údaje o Zemi

poloměr		6 400 km
povrch		510 000 000 km2
objem		1 083 000 000 000 km3
hmotnost		5 973 trilionů tun

 

Pohyby Země

 

1. Země se otáčí kolem své osy od západu k východu.

Doba jedné otáčky se nazývá den.

1 den = 24 hodin

Slunce osvětluje vždy jen polovinu Země. Místa na zemském povrchu, která Slunce po určitou část dne osvětluje, mají denní světlo. Jiná místa jsou v téže době ve stínu a mají noc.

 

2. Země obíhá kolem Slunce.

Doba,za kterou oběhne Země kolem Slunce, se nazývá rok.

Během jednohu oběhu kolem Slunce se Země 365krát otočí kolem své osy. Proto má rok 365 dní.

Přesněji 365 dní 5 h 48 min 46 s.

 

Přestupný rok

Přebývajících 5 h 48 min 46 s je přibližně čtvrtina dne. Za čtyři roky tvoří tento čas celý den. Proto je každý čtvrtý rok o jeden den delší. Je to přestupný rok a má 366 dní. Ten jeden den je 29. únor. Rok, jehož letopočet není dělitelný čtyřmi nemůže být přestupný.

 

Rychlost pohybů Země

Rychlost bodu na rovníku při rotaci Země	465 m/s = 1 674 km/hod.
Rychlost Země na oběžné dráze kolem Slunce	30 km/s = 108 000 km/hod.

 

Počasí a podnebí

Počasí je okamžitý stav ovzduší.

Určuje se hlavně podle teploty vzduchu, stupně oblačnosti, množství srážek a síly větru.

U nás je počasí během roku velmi proměnlivé. Ale roční chod počasí se pravidelně opakuje. Hovoříme o počasí jarním, letním, podzimním a zimním.

Dlouhodobý stav ovzduší nazýváme podnebím.

 

Teplotní pásy a jejich podnebí

 

 

Glóbus a mapa

Glóbus je zmenšený model Země.

Mapa je znázornění povrchu Země (krajiny) na rovné ploše.

Protože zemský povrch je zakřiven, na mapách vzniká zkreslení. Čím větší území mapa znázorňuje, tím je zkreslení větší.

 

Měřítko mapy

Měřítko mapy udává poměr zmenšených délek na mapě ke skutečným délkám v terénu.

 

Příklad:	na mapě		v terénu
Měřítko číselné	1	:	1 500 000
	1 cm	=	1 500 000 cm
	1 cm	=	15 km

Měřítko grafické